| |
|
|
ZivotopisJean-Claude se narodil 18. října 1960 na
předměstí Bruselu Berchem-Ste-Agathe v malém
evropském státě - Belgii. Narodil se jako
první a jediný syn knihkupce Eugena van
Varenbegrga a jeho ženy Iliany. Jean-Claude
Van Varenberg je tedy jeho rodným jménem.
Rodina tehdy žila ve skromných podmínkách,
rodiče s dítětem dlouho bydleli v jediné
místnosti. Krátve po narození Jeana-Clauda
se rodina přestěhovala do bytu nedaleko
náměstí Place St. Catherine v belgickém
hlavném městě, kde si otec otevřel
knihkupectví. Zpočátku nešly obchody nijak
zvlášt dobře a matka přispívala prodejem
dámského prádla.
Rodiče malého Jeana-Claudea dobře
ochraňovali před nástrahami života. Vyrůstal
v pohodě. Otci a matce dělalo starosti jen
to, že jejich syn byl ještě ve třinácti
poněkud slabý a působil nezdravým dojmem.
Tak začal v roce 1973 Jean-Claude na radu
svého otce trénovat karate. Jeho učitelem
byl Claude Goetz, předseda belgického svazu
bojových sportů - Centre National du Karaté.
Karate se vedle filmové vášně stalo Jean-
Claudeovi druhou nejoblíbenější činností.
Čtyři roky tvrdě a vytrvale trénoval. Kdysi
slaboučký chlapec se před očima měnil.
Zároveň s bojovým sportem začal Jean-Claude
cvičit s činkami. Ramena se rozšiřovala,
svaly mohutněly. Negativní stránkou ale bylo
zaostávání pohyblivosti. Aby byl
pohyblivější, poslal jej trenér na hodiny
baletu. Jean-Claud se na hodinách angažoval
se stejnou vervou, s jakou se později
věnoval své filmové kariéře: "Jsem Fred
Astaire karate." Netrvalo dlouho a
ctižádostivému mladíkovi nabídli místo v
belgickém státním baletu "Ballet du 20e
siècle," který pracoval pod vedením Maurice
Béjata. Ale Jean-Claude velkorysou nabídku
odmítl. Balet nebyla budoucnost, jakou jsem
si představoval a kromě toho se v té době už
zůčastňoval turnajů v karate. Připadalo mu
důležitější zabodovat v turnaji, než
poskakovat a nacvičovat pas de deux.
Rozhodnutí se vyplatilo, krátce nato získal
titul mistra Evropy ve střední váze.
V osmnácti letech opustil Jean-Claude
školu a otevřel si v Bruselu studio karate s
výmluvným názvem "California Gym". Studio se
stalo spolehlivým zdrojem příjmů. Jean-
Claude vydělával dobrých 15 000 dolarů
měsíčně. Pryč byly doby, kdy spolu s rodiči
musel obracet každý frank. Ale finanční
nezávislost dvacetiletému mladíkovi
nestačila. Stále snil o tom, že odejde do
Ameriky a stane se filmovuo hvězdou. O dva
roky později se vydal splnit svoje
předsevzetí.
"Rodiče si mysleli, že jsem se zbláznil",
vzpomíná Jean-Claude na rok 1980, kdy se
rozhodl odjet do USA. Snad všechny děti sní
o tom, že se jednou stanou hvězdami, ale z
dětí vyrostou dospělí a představy o slávě a
bohatství se rozplynou. S Jean-Claudem to
bylo jinak. Eugene a Iliana van Varenbergovi
nemohli uvěřit tomu, že by se jejich synek
vzdal slušné existence pro iluzi. Ale mladík
se nedal odradit. "Prodal jsem svoje studio,
rezervoval si letenku do Las Angeles a
posadil se do letadla." Dnes se Jean-Claude
sám své odvaze podivuje. "Vzpomínám si
přesně na přílet do L. A. v pět hodin večer.
Už se stmívalo a přede mnou leželo obrovské,
monstrózní město, moře světel. Když se
člověk v noci prochází po Bruselu, jde tmou
s několika žlutými světýlky. Tady to bylo
jiné. Tady jsem se připadal jako ve sci-fi.
Neuměl jsem skoro ani slovo anglicky, ale
jeden kamarád mi dal telefonní číslo svého
kamaráda a tak jsem doufal, že přinejmenším
nebudu úplně sám. Ale když jsem tam přijel a
zavolal mu, povídal: "Říkali mi o tobě, ale
mám teď moc práce. Momentálně se o tebe
nemůžu starat. Přesto ti přeju moc štěstí.
To byla rána." Ale na to, aby se vzdal,
Belgičan ani nepomyslel. "Najmul jsem si
auto a na jeho zadních sedadlách jsem šest
týdnů nocoval."
V zavazadle měl Jean-Claude kromě několika
fotografií a časopisů, v nichž se předváděl
v kulturistických pózách, i 1000 dolarů. To
bylo všechno, co mu zbylo. Jeho strategie
pro přežití v Hollywoodu spočívala
v "leštění klik". Jezdil jsem po Los Angeles
a vyhledával všechny producenty, keří měli
něco společného s akčními filmy. "Většinou
jsem se nedostal ani přes vrátného," skoro s
lítostí se Jean-Claude probírá frustrujícími
vzpomínkami. Ale vytrval, nic mu nemohlo
vzít odvahu. Rozeslal svoje fotografie
slavným osobnostem a doufal, že mu někdo
pomůže dál. I tato akce byla krokem do
prázdna. K filmování lačnému Belgičanovi
odpověděl jen Kirk Douglas: "Jestli tomu
opravdu věříš, dokážeš to, Hodně štěstí." To
byl na nějaký čas největší
úspěch. Brigitte Nielsenová, tehdy manželka
Sylvestra Stallonea, slíbila Jean-Claudeovi,
že ho seznámí s důležitými lidmi od filmu.
Byl to však jen slib, který nebyl nikdy
splněn.
Po všech marných pokusech začaly Jean-
Claudeovi pomalu docházet peníze. A ještě ke
všemu neměl Green Card - zelenou kartu -
pracovní povolení. Do Belgie se nechtěl v
žádnéme případě vrátit. Co by řekli přátelé
a příbuzní? Tu ostudu si chtěl ušetřit.
Začal tedy pracovat ne černo. "Dělal jsem
všechno. Rozvážel jsem pizzu, pokládal
koberce, vyhazoval v nočním klubu a v noci
jezdil taxíkem. Přes den jsem se udržoval ve
formě cvičením karate a vzpíráním a
navštěvoval jsem produkční společnosti,
kolik jsem jich jenom stihl. Pět let to šlo
takhle den za dnem." A pak se jednoho dne
setkal Jean-Claude s hercem akčních filmů
Chuckem Norrisem. "Jednou ráno jsem se
prostě sebral, šel k jeho domu a zazvonil u
dveří. Znal moje jméno a věděl, že mám něco
společného s karate. CHoval se trochu
zdrženlivě, prčotože si nebyl jistý, jestli
a jak jsem dobrý, ale já jsem mu předvedl
několik úderů a kroků a on mě hned
angažoval, abych s ním trénoval." Norris ale
pro Belgičana udělal ještě mnohem víc.
Slavný karatista sjednal Jean-Claudeovi
kaskadérské účinkování ve filmu "Missing in
Action", společnosti Cannon. Osm měsíců
spolupracoval Jean-Claude s Chuckem
Norrisem, až do dne, kdy se osobně setkal s
Menahemem Golanem, šéfem Cannonu.
Byl právě vlahý jarní večer a Jean-Claude
van Varenberg, který se už opatřil uměleckým
jménem van Damme, jel do Beverly Hills, kde
měl v jedné restauraci schůzku s přáteli. Ve
chvíli kdy otvíral dveře restaurace, se
proti němu vynořil robustní muž. Jean-Claude
si okamžitě uvědomil, že má před sebou
Menahema Golana, hlavu produkční společnosti
Cannon, který se svým synem Yoramem Globusem
produkuje akční filmy jako Over The Top (Do
útoku), Delta Force či Death Wish III (Přání
zabít III). Jean-Claude okamžitě reagoval a
zařval: "Menaheme, to jsem já, van Damme!"
Filmový magnát se lekl a vyděšeně zíral na
křiklouna, kterého otypoval na blázna. Dřív,
než mohl cokoliv říci, vymrštil van Damme
nohu do výšky. Udělal jsem to přímo před
restaurací a řekl jsem: "Jsem nejlepší v
karate, máte pro mne něco?" To zabralo.
Golan jej pozval na další den do kanceláře.
Více než sedm hodin seděl Jean-Claude v
předpokoji a nervózně si masíroval prsty.
Pak byl konečně vpuštěn do producentova
svatostánku. "Věděl jsem, že teď se musím
prosadit sám." Hodiny se srdcem až v krku si
Jean-Claude pamatuje dodnes. Šel jsem do
kanceláře a řekl jsem: "Manaheme, je to
strašně jednoduché. Přišel jsem do této země
a nic jsem neměl. Čekal jsem sedm let a
nedělo se nic. Teď mám hlad a vy jste moje
jediná naděje. Mám akcent a všichni tvrdí,
že jsem hloupý. Vy mi můžete pomoci, jen
malou rolí, čímkoliv. Už jsem zoufalý, že je
všechno na nic." Odhodil košili a předvedl
své svaly v bleskurychlých proměnách, jak už
to karatisté umějí. Golan se v křesle ani
nepohnul. Trůnil za svým psacím stolem jako
král, pak sáhl do jedné zásuvky, vytáhl
jakýsi rukopis, hodil jej na stůl a
zabručel. "Dej se do toho. Natáčení
Bloodsportu začíná za tři týdny."
Jean-Claude odletěl se štábem do
Hongkongu, natočil svůj první film, dostal
50 000 dolarů a pak se dozvěděl, že s filmem
se nedá vyjít na veřejnost. Golan sice
nezamýšlel Krvavý sport pro kina - měla to
být jen videokazeta, ale když uviděl
výsledek zavrhl i to. S jedovatými
poznámkami o tom "šmejdu" van Damma ze své
kanceláře vyhodil. Film zmizel v archivech
studia Cannon. Už to vypadalo, že sotva
začatá kariéra "svalovce z Bruselu" - jak
jej pohrdavě tituloval Golan - končí.
Nešťastný, ale skálopevně rozhodnutý film
zachránit, jej Jean-Claude nechal na vlastní
náklady znovu sestříhat. Marná snaha, Golan
s ním už nechtěl ztratit ani slovo. Mark
DiSalle, který produkoval Krvavý sport v
pověření společnosti Cannon, se projevil
jako zachránce v nouzi. Uvěřil ve van
Dammeův hvězdný potenciál a dojednal pro
něho s velkým úsilím vedlejší roli ve
filmu "No Retreak, No Surrender"
(Neustoupit, nevzdat se). Film se po
několika měsících dostal i k Menahemu
Golanovi, který si už vzpomněl na Krvavý
sport, uložený k ledu. Protože film No
Retreak, No Surrender nahospodařil značné
zisky, probudil se v Golanovi obchodník.
Nesliboval si sice mnoho, ale přesto nasadil
Krvavý sport po dvou letech do kin - a vida:
z filmu se stal kasovní trhák s výtěžkem 5
000 dolarů za den a kopii. To je výsledek
opravdu senzační.
Jean-Claude, který se už považoval za
odepsanou kapitolu, se příliš nebránil, když
mu Golan zavolal a trval na dodržení
smlouvy - podle ní měl van Damme pro
společnost Cannon natočit celkem tři filmy.
Po debaklu snímku Krvavý sport pochopitelně
nikdo o této podmínce nemluvil. Když se ale
z filmu stal šlágr, byli u Cannonu celí
žhaví na to, aby s nimi Jean-Claude dál
pracoval. A tak - ačkoliv měl všechny důvody
pro to být zatrpklý - van Damme neváhal a
natočil pro nezávislou produkční společnost
film Cyborg a později Death Warrant (Smrtící
zatykač). Mezitím se před kamerou ještě
objevil ve špionážním thrilleru BLack Eagle
(Černý orel) a dramatu v rouchu bojového
umění Karate Tiger III - Kickboxer - tento
film mu otevřel příchod do Columbia
Pictures.
Jon Peters viděl film Kickboxer na HBO,
zavolal mému agentovi a ptal se: "Kdo je ten
kluk v Kickboxerovi? Znáš ho?" vzpomíná van
Damme. Prezident společnosti Columbia
Pictures a producent veleúspěšného snímku
Batman Jon Peters byl silně zasasžen tím, co
viděl v televizi a domluvil se s van Dammem,
že si spolu pohovoří o případné spolupráci.
Na schůzce s vlivným hollywoodským managerem
se Jean-Claude vrátil k osvědčené metodě,
která už zapůsobila na Golana. Řekl jsem
mu:"Jone, narovnej se, prosím tě, a chvíli
se nehýbej!" BLeskurychle jsem vykopnul nohu
nad jeho hlavu. Na Jona to udělalo dojem a
řekl mému zástupci: "Toho kluka beru!" Šéf
Columbie navázal spojení s Michaelem
Douglasem a jeho vlastní filmovou
společností Stone Group, která posléze
převzala produkci filmu Double Impact
(Dvojitý zásah) za 15 milionů dolarů. 600
000 z toho inkasoval van Damme. Byla to
investice, která se vyplatila. Už v prvních
deseti dnech po premiéře v kinech USA film
vydělal na náklady. Tento úspěch utvrdil
Michaela Nathansona - šéfa produkce
Columbie - v rozhodnutí nabídnout van
Dammovi dlouhodobou smlouvu: "Další tři,
možná i čtyři filmy s ním budeme financovat
a produkovat přímo my. Jean-Claude je
hvězda. Je pozoruhodně populární a to
nejenom ve Spojených státech, ale i za
mořem." Jean-Claude to vidí podobně:"V
Evropě jsem s mými lacinými filmy stejně
slavný jako Schwarzenegger a Stalonne. Lidi
ve Francii, Německu a Španělsku mě milují,
stejně jako Jihoameričani a Asiati."
Vysvětlení, proč všichni filmoví fandové na
celém světě mají rádi jeho filmy, vyjádřil
Jean-Claude pohotově: "Každý od Belgie po
Japonsko rozumí dobře mířenému úderu beze
slov."
Jean-Claude ....
Jeho spolupráce s hongkongským režisérem
Tsui Harkem mu vynesla dle mého názoru jeho
nejlepší filmy: Double Team a Kontraband
(Knock Off).
A co Jean-Claude dnes? Po nepříliš vydařeném
návratu na plátno filmem Universální voják
2: Zpět v akci se vrací na video filmem
Inferno.
(c) Anonym, 27.3. 2001, rubrika: Nezařaditelné
Diskusní příspěvky ke článku
|
|
|
 | AUTOR |
|
Anonym |
|
|
|
|
