|
|
|
Zdraví mé dceryZačalo to letos týden před jarními
prázdninami v pondělí, kdy dceru začalo
hrozně bolet břicho a volala mi do práce, co
má dělat. Dcera není taková, že by se chtěla
ze školy ulévat, protože jí něco nejde a
nebo se bojí písemných prací a tak jsem jí
nechala doma s tím, že jí budu z práce během
dne volat, zda je vše v pořádku.
Odpoledne, když jsem dorazila z práce domů,
jsem telefonicky kontaktovala svou dětskou
lékařku, která mi po telefonu dávala rady co
a jak mám dělat. Jenže večer se zdravotní
stav dcery zhoršil a tak jsme jeli na
dětskou pohotovost. Na pohotovosti jsem
nevycházela z údivu. Začali si nás
přehazovat jako horkou bramboru a jejich
jediná starost byla, jak jsme se sem
dostali. Když jsem jim sdělila, že jsme
přijeli autem, tak nás poslali domů s tím,
že má dcera odpočívat, nenamáhat břicho a
kdyby se dceři přitížilo, že musíme okamžitě
přijet. Vzala jsem si na dceru paragraf a
zůstala s ní doma. Za 2 dny (ve středu)
večer jsme jeli opět na pohotovost, jel i
můj muž a řekl jim co a jak a najednou si
tam dceru nechali s tím, že když jinak
nedáme, tak jí tedy přijmou s podezdřením na
zánět slepého střeva. Byl to pro mě šok
takové jednání. Jednali s námi jako s
rodiči, kteří se potřebují zbavit dítěte,
ale co člověk může dělat, když mu jde o
zdraví jeho dítěte. V pátek ráno nám dceru
pustili domů s tím, že nic nenašli a dcera
je v úplném pořádku, ikdyž si dcera na
bolesti břicha neustále stěžovala. Měla jsem
radost, protože začali jarní prázdniny a
dcera se velmi těšila na pobyt u babičky a
dědy. Vše se začalo točit kolem balení věcí
a odvozu dcer na prázdniny.
Jaké však bylo překvapení, když večer volala
babička, že si pro dceru máme okamžitě
přijet, bylo jí hrozně špatně, bylo jí na
zvracení a měla veliké bolesti břicha, že
nemohla ani chodit. Naše cesta vedla
okamžitě na dětskou pohotovost s propouštěcí
zprávou z ranních hodin, kdy nám řekli, že
dcera je v pořádku. Přijímal jí jiný doktor,
kterého jediná starost byla jaké bylo
pololetní vysvědčení. To už jsem nevydržela
a musela jsem odpovědět, že má pan doktor
smůlu, ale my nemáme psychické trauma z
vysvědčení ba naopak. Dcera se velmi dobře
učí, navštěvuje taneční skupinu a věnuje se
plně zpěvu, kde si udělala i konkurz do
divadla, kde učinkuje ve 2 operetách. Pan
doktor musel sám uznat, že to byla hloupá
otázka a dceru znovu přijal do nemocnice.
Byla jsem úplně němá, když nám jakoby nic
sdělil, že jí tedy ještě udělají testy na
chronické slepé střevo, protože jí toto
vyšetření ještě nebyl nikdo schopen udělat,
když byla hospitalizovaná poprvé. Pak má
člověk důvěřovat lékařům, kteří svou práci
dělají možná ani ne napolovic, ale komu
jinému by měl věřit, když svěřuje své dítě
lékařům.
To však z daleka nebyl konec mých údivů.
Když jsem přijela za dcerou v sobotu do
nemocnice, abych s ní strávila celý den,
hrály jsme si různé hry a zabavila jí, byla
jsem jak "Alenka v říši divů".
Dcera na tom byla psychicky špatně, pořád
brečela a chtěla domů. Nikdy taková nebyla.
Dlouho mi trvalo zjistit, proč je taková.
Nakonec mi řekla, že byl na večerní vizitě
primář dětského oddělení a řekl jí, že když
chce ležet v nemocnici, tak to má říct, že
by jí to zařídil, ale že nemusí simulovat
bolesti břicha.
To se mě tak hrozně dotklo, jako matky a i
za dceru, která nemá důvod se povalovat po
nemocnicích, protože můžu říct, že má velmi
dobré rodinné zázemí. To mě tak rozčílilo,
že jsme šla za sestrou a sdělila jsem jí, že
bych ráda pohovořila s panem primářem
ohledně jeho přístupu k dceři. Měla jsem
smůlu, protože pan primář o víkendu
nesloužil a on měl veliké štěstí, protože
takovéto jednání je dost nevhodné. Nechala
jsem si tedy zavolat lékaře, který ten den
sloužil. Sdělila jsem mu co se mi velice
nelíbí a pokud pan primář bude v takovém to
chování vůči dceři pokračovat, tak se
obrátím úplně na někoho jiného.
V neděli při návštěvách mi dcera sdělila, že
pan primář za ní byl a vysvětlil jí, že to
co řekl, bylo myšleno v legraci (divné, když
pan primář neměl vůbec sloužit). Dost hloupá
legrace, když dcera měla prázdniny na které
se moc těšila a chtěla si jich užít a
především nejsme rodiče, které musí své děti
odkládat do lékařských zařízení.
Nakonec po 14ti dnech bolesti břicha, po
třech návštěvách dětské pohotovosti a
jednoho propuštění s tím, že je dcera
zdráva, mi ošetřující lékař sdělil, že se
rozhodli pro operaci slepého střeva, protože
si s dcerou nevěděli rady a to slepé střevo
začalo jejich vylučovací metodu.
Když byla dcera po operaci, moc se mi
ulevilo. Ještě si pobyla v nemocnici asi tak
4 dny a odvezli jsme si jí domů.
Jarní prázdniny sice trávila v nemocnici,
ale takových prázdnin ještě bude mít a
zaplať pánbu, že to má za sebou. Ale to jsem
si jen myslela.
Dověděla jsem se, že dívky po operaci
slepého střeva mají nárok na lázeňskou péči
a tak jsem se o to začala zajímat. Lázně
dcera dostala, ale to až jindy, také to
stojí za to, podělit se o takovou lázeňskou
péči s jinými, kteří by mohli v budoucnu svá
děvčata posílat do lázní.
Všechny, kteří si přečetli můj článek zdraví
Stařenka a už teď Vám mohu slíbit ještě
zajímavější příběh, než ten který jsem Vám
napsala.(c) Ilona Novotná, 3.9. 2002, rubrika: Nezařaditelné Diskusní příspěvky ke článku
|
|
|
| AUTOR |
Ilona Novotná 1. Zdraví mé dcery (čtenost: 3452) |
|
|
|