Kreativita a duševní zdraví

Otázka vztahu mezi kreativitou a duševní chorobou je dávného data a dosud vzbuzuje spory. Mnozí psychologové a psychiatři dokazují existenci takové vazby. Stává se, že vědec, který o této vazbě dříve pochyboval, získá na základě svých výzkumů opačný názor.
Mnozí vědci zjišťují, že mírné projevy některých duševních chorob mohou přispívat k tvořivosti. Jiní nadále trvají na tom, že duševní nemoc v žádné formě kreativitu nepodněcuje. Psychopatologie podle nich naopak s kreativitou koliduje.

Tvořivá maniodepresivita

Zdaleka nejčastěji se u kreativních jedinců setkáváme s maniodepresivními neboli bipolárními poruchami (viz též pátou kapitolu). Mnohé životopisné studie zkoumající výjimečně tvořivé jedince ukazují, že ačkoli mírnější projevy bipolárních výkyvu mohou zvyšovat kreativitu u výrazně schopných jedinců, vážné epizody jsou nejen neproduktivní z hlediska tvůrčích výsledků, ale mohou skončit i sebevraždou. Víme například, že Vincent van Gogh trpěl vážnými psychickými problémy, jejichž závažnost vyžadovala hospitalizaci (Panter, 1995). Edvard Munch absolvoval psychiatrickou léčbu, po níž se změnil charakter jeho obrazů (Warick & Warick, 1995). Básnířka Sylvia Plathová trpěla maniodepresivními příhodami (Robertson, 1995), stejně jako Virginia Woolfová (Bond, 1995). z těchto čtyř spáchali tři sebevraždu.
Colin Martindale (1990) zkoumal životy jednadvaceti anglických a jednadvaceti francouzských básníků narozených v letech 1670 až 1909 a zjistil, že 40 až 55 z nich trpělo vážnými psychopatologickými příznaky Arnold Ludwig (1992) zjišťuje ve své vynikající studii zaměřené na osoby, jejichž životopisy shrnuje v recenzích New York Tímes Book Review v letech 1960 až 1990, že básníci v největší míře trpěli mániemi a psychózami a byli hospitalizováni v psychiatrických léčebnách, přičemž osmnáct procent z nich spáchalo sebevraždu. Porovnal také tvůrčí umělce s příslušníky vědeckých a obchodnických profesí a zjistil, že ve skupině umělců existovala přinejmenším dvojnásobná pravděpodobnost některé formy duševní poruchy a šestkrát častější psychiatrická hospitalizace. Podobně vysokou míru různých typů duševních poruch zjistila Jamisonová (1993).

Relativita zdraví a nemoci

Kay Redfield Jamisonová, která je považována za nejpřednější americkou autoritu v oblasti bipolárních poruch a která sama trpí takovou poruchou, předložila řadu důkazů o tom, že se tato nemoc vyskytuje u kreativní populace v mnohem větší míře, než by bylo pravděpodobné Qamison, 1993, 1995). Podává dostatečně logický výklad sporu, který existuje okolo debaty ",šílený génius' versus,zdravý umělec'" (1993). Na základě zjištění, že spor vyplývá ze zmateného výkladu pojmu šílenství a nepochopení skutečné povahy bipolární poruchy, Jamisonová uvádí:
Každý pokus svévolně polarizovat myšlení, chování a emoce na jednoznačně "zdravé" nebo "nezdravé" je odsouzen k neúspěchu: popírá zdravý rozum a je v rozporu s tím, co víme o nekonečných obměnách a gradaci chorob obecně a chorob duševních obzvláště. "Šílenství" se ve skutečnosti objevuje pouze v extrémních formách mánie a deprese: většina lidí, kteří trpí maniodepresivními chorobami, se nikdy nestane psychotickými. Ti, kteří ztratí zdravý rozum - podléhají přeludům, halucinacím nebo jednají obzvláště podivným a bizarním způsobem - si počínají iracionálně po omezená časová období a jinak dokáží uvažovat jasně a jednat racionálně Maniodepresivní choroba na rozdíl od schizofrenie nebo Alzheimerovy nemoci není chorobou, jež by zbavovala rozumu. Může někdy vést k epizodám akutní psychózy a flagrantní iracionality, ale takové záchvaty šílenství jsou téměř vždy dočasné a zřídkakdy vedou k chronické duševní chorobě. Nicméně předpoklad, že psychóza je fenoménem typu všechno nebo nic a že je stabilní ve své nestabilitě, vede k závažným omylům: říká se, že van Gogh nemohl být šílený, protože jeho obrazy vyzařují jasnozřivost vyššího řádu. Jasnozřivost však není neslučitelná s občasnými mávaly šílenství, stejně jako delší období běžného tělesného zdraví nejsou neslučitelné s občasnými návaly vysokého tlaku, diabetické krize, hypertyreózy nebo jakéhokoli dalšího akutního zjitření skrytých metabolických poruch (1993).
Vyčerpávající popis pěti bipolárních stavů "spektra" (bipolární poruchy I, II a III, cyklothymie a hyperthymie), který předkládá Richardsová (1994), nám dává jasnější představu o duševních stavech, které lze řadit mezi formy maniodepresivity. Bipolární stav I, který je nejznámějším stavem maniodepresivního onemocnění, se vyznačuje prudkou manickou rozjařeností a na druhé straně silnými depresemi. Bipolární stav II je mírnější, s hypomanickou (méně prudkou) rozjařeností na jedné straně a silnými depresemi na straně drahé. Bipolární stav II se projevuje depresí; hypomanie se objeví pouze v případě aplikace antidepresivních léčiv Někteří lidé s diagnózou bipolárních poruch II nebo III se považují pouze za depresivní. Dva stavy na mírnějším konci spektra, cyklothymie s mírnější rozjařeností a depresemi a hyperthymie s hypomanickými náladami, avšak bez depresí, uzavírají obraz rozpětí závažnosti, jimiž se tyto stavy mohou vyznačovat. Odchylky v četnosti a rozsahu bipolárních výkyvů nálady jsou značné, přičemž někteří lidé mohou mezi manickými nebo depresivními epizodami normálně fungovat mnoho let. Také Schuldberg (1990) se domnívá, že se bipolární poruchy vyskytují na určitém kontinuu a je přesvědčen, že tuto vlastnost má i schizofrenie.
Některé studie provedené Richardsovou a jejími kolegy empiricky dokazují, že každodenní kreativita (jakou je vytvoření nového receptu) a jedinečná kreativita (objev žárovky) mohou být spojeny s určitou formou bipolárního výkyvu, u jedinečné kreativity je to však pravděpodobnější (Richards, 1993, 1994, 1996; Richards & Kinney, 1990). Bylo zjištěno, že u každodenní i výjimečné tvořivosti je s vypjatou náladou spojena řada osvojených, emočních faktorů a faktorů v souvislosti s chováním - například zvýšená duševní způsobilost k neobvyklým asociacím a kreativnímu řešení problémů. Výkyvy nálady mohou být vodítkem ke zvýšené kreativitě v mnoha možných ohledech, například na základě větší motivace k tvořivému riziku za předpokladu, že vypjatá nálada zahrnuje vyšší stupeň sebedůvěry a odvahy. Riehardsová se domnívá, že "konečným výsledkem je aktivní, odvážný a emočně ucelený styl poznávání" (1994). Poznamenává však, že "je také vzorcem, který si osvojují nejen lidé s rizikem bipolárních poruch" (1994). Jamisonová (1993) s tímto tvrzením souhlasí a zdůrazňuje, že ti, kdo se přiklání k Rothenbergovi (1990, 1993), jenž zpochybňuje platnost studií obhajujících vazbu mezi kreativitou a psychopatologií, přehlížejí značné množství historických a životopisných důkazů a vědeckých studií. Podle ní je příčinou tohoto stavu nesprávné pochopení symptomů maniodepresivního onemocnění, které jsou těžko postižitelné, složité a kolísavé. Kromě toho zřejmě bývá podceňována cyklická povaha tohoto druhu poruch.
Existuje přinejmenším jeden doložený případ osoby, jejíž dlouhotrvající onemocnění se výrazně zlepšilo se zjištěním a vzrůstem vlastní kreativity. Elizabeth Laytonová (1909-1993), novinářka, která od svých třiceti let trpěla maniodepresivní psychózou, ztratila ve svých sedmašedesáti letech syna, který zemřel na jaterní chorobu. Tato událost měla vzápětí za následek dlouhé depresivní období. Na radu své sestry se přihlásila do kursu konturového kreslení, aby tak ulevila své bolesti. Konturové kreslení představuje techniku, kdy kreslící hledí pouze na objekt, nikoli na papír, aby tak předešel jakékoli kritice a kreslil pouze to, co cítí. Tento druh kresby poskytl Laytonové "výbušnou katarzi a možná exorcismus" (Epstein, 1995). Začala na svých kresbách pracovat až deset hodin denně a často psala výklady týkající se jejich významu.
Za necelý rok vedla tato tvořivost k úplnému a trvalému ústupu deprese. Její dílo bylo vystaveno na studentské přehlídce, kde zaujalo jednoho přítomného novináře. Doporučil kresby Robertu Aultovi, ústavnímu uměleckému terapeutovi z nadace Menninger Foundation. Ten rozpoznal jejich výjimečnou kvalitu a zařídil výstavu. Následovalo mnoho dalších akcí a ocenění, jejichž vrcholem bylo samostatné vystoupení u Smithsoniana v roce 1992, rok před autorčinou smrtí (Rogers, 1995). Na rozdíl od mnoha lidí, kteří se domnívají, že určitá míra hypomanie podporuje jejich kreativní nápady a produktivitu, tato umělkyně dokázala prostřednictvím svého díla překonat projevy své poruchy.