Zadarmo.cz : vse, co je zadarmo, najdete u nas

Již před několika hodinami pohltila město tma, která sebou přinesla klid a pokoj do ulic. Začíná hustě pršet a fouká ostrý chladný vítr zahánějící všechny do domovů, do pokojů vyhřátých domácím štěstím. Při pohledu z okna je možno vidět pouliční lampy, bičované nezadržitelnými řetězci vody. Nikdo by nevyšel do tohoto času, který se proplétá ulicemi a skrápí lidské oděvy a duše, možná již promočené jiným, daleko těžším deštěm pocitů z života a okolního světa. Možná je dnešní noc stejná nebo alespoň podobná jako ty ostatní, ale skoro nikdo neví, že bude rozdílná od těch předešlých. Právě tuto noc se stane něco nečekaného, stane se něco , co si málokdo dokáže představit, a pokud ano, tak o tom nikdy nehovoří, aby ho ostaní nepovažovali za podivína, který myslí na věci nepodstatné a nestará se raději o to o co má. Ano, přihodí se zvlátní věc, přihodí se, i když je dnes venku tak ošklivé ba dokonce hnusné počasí, držící všechny lidi pod střechou v suchu. Vypadá to, že déšť spolu s větrem budou vládnout dnešní noci a až ráno je oba umlčí paprsky slunce. Noc již vládne několik hodin, světla z oken domů mizí a zůstává pouze několik, jejichž světlo je bezvýznamné jako zažehnutí svíce za denního svitu. Pouze pouliční lampy dávají městu jakýsi ráz života, nebo naději na opětné vyjítí slunce, které málokdo očekává a všichni ho berou jako samozřejnou věc. Pokud by ale nevyšlo, tak poté by si získalo největší pozornost všech, kteří neočekávali a pochopení těch, kteří vnímali. Je k podivu, že věcí opakujících se a přitom životně důležitých si nevšímáme, ale jejich ztrátu, třeba dočasnou, si nechceme a ani nedokážeme představit. Teď se vraťme do našeho nočního, umočeného města, které čeká jedno, pro některé velké a nečekané překvapení, jenž se nikdy nedozví a pouze několik přihlížejících pouličních lamp bude z dálky vidět nevídané a pro ostatní neviditelné. Blíží se konec jednoho a počátek nového dne, kdy zvon na věži kostela oznámí hodinu půlnoční a neopakovatelnou dobu toho dne vystřídá jiná, dosud neznámá a jistě pro mnohé uspěšná, přinášející další indicie k pokračování nebo uzavírání osudů. Ten okamžik postoupení jedné doby době další se blíží a s ní bude následovat i okamžik našeho překvapení. Vítr se mění ve slabý vánek, který nemá dostatek síly zřetelněji pohnout provazci vody, padajícími odnikud. Ta neočekávaná událost, kterou mimochodem již všichni čekáme, se uděje na rozích dvou domů. Jedním z nich je starý a neobydlený dům sloužící než lidem, tak spíše jako skladiště pro nepotřebné věci. Mohli bychom tedy říci, že by ten dům tady ani nemusel existovat a mohl by klidně zmizet bez větší pozornosti okolních bytů, které jsou skladištěm lidských schránek a v nich ukrytých duší žijící ve svém, pro ostatní odděleném světě. Druhým domem je stavba pro lidi, ještě nedokončená, připravovaná ve stylu kanceláří. Je to stavba budovaná pro lidskou práci vedoucí po teoretické stránce k výrobě nových věcí. Pouze čas ukáže, jak si budou tyto dvě budovy ve skutečnosti blízko. Jen časem uvidíme, zda výrobky, i když na papíře, vycházející z jedné budovy neskončí nakonec jako nepotřebné věci v budově sousední. A co se stane na rozích obou neovlivní nic a možná vše. Půlnoc již letí krajem jako časová stěna a vítr opět nabývá na své síle. Nyní začíná to, na co jsme všichni zvědaví, a někteří pouze zvídavý. V koutě utvořeném rohy domů se vítr mění ve vír, beroucí vodu z chodníku a světlo z lamp. To, ale přeci není možné, aby větrný vír bral vodu, budiž, ale světlo? Tvoří se sloup vysoký několik metrů, zářící tmou a sálající suchem. Světlo z okolních lamp osláblo, jakoby se nechtěly nechat vysát tím co vzniklo a nechce zaniknout. Boj o světlo trvá několik okamžiků a pochvíli je u konce. Sloupec se začíná měnit v něco, co není zas až příliš nepodobné tělesné schránce lidí. A je to vůbec schránka lidí nebo je to něco, co jsme převzali odjinud? Naskýtá se nám pohled na zrod nové energetické schránky. Zrod se blíží ke konci a schránce, snad stojící, se vyhýbají kapky deště, které se strachují o to, co ještě jsou před dopadem a jen vítr se téměř neznatelně opírá do této energie. Světlo z lamp má zpět svojí původní sílu a při průchodu schránkou se tříští a ztrácí v temném jádru. I když je nová jedinečná energie zrozena, cítí samotu i nepochopení ostatních, kteří jsou zvyklí pouze na všední záležitosti týkající se pouze jejich života. Ano, tato energie je sama, je sama v celém světě a nikdy jí nikdo neuzná, nebude chtít poznat. Nemá čas, nemá volbu, nemá naprosto nic. Po chvíli se tato energetická schránka tříští o dlažbu, po které chodí ustaraní a při tom nepochopení, a navždy tak zaniká. Je konec něčeho co možná ani nechtělo být, co si ostatní nepředstavovali a tím pádem nepřáli, co možná ani nebylo. Ve světě je moře věcí, které vznikají bez přání ostatních a i když si jsou všichni tohoto moře vědomi a vnímají ho jako celek, tak málokdo chce vidět a porozumět každé jednotlivé kapce tohoto moře, možná proto, že se bojí aby pro něj nebylo příliš slané. Je to slanost, čeho se bojíme? Nebo poznání něčeho jiného, něčeho vymykajícího se všemu dosavadnímu, nebo něčeho co by si ostatní v budoucnu mohli spojit s naší osobou? Ano, je to naše slabost, slabost ochutnat slanost moře nevyřčeného a slabost snažit se pochopit a porozumnět věcem, které se nás, i když nepřímo týkají, ale nejsou pro nás životně důležité. Naděje je v jedné myšlence: Nikdo nemůže s jistotou říci co je životně důležité a proto je šance, že každý jednou pozná alespoň několik kapek z moře , které dobře ukrývá za vlastními zády.
Jsou obvykle věci nepochopitelné zároveň věcmi nechápanými?

(c) Josef Šťovík, 4.4. 2001, rubrika: Nezařaditelné

Diskusní příspěvky ke článku

	AUTOR
Josef Šťovík 1. Noční Město (čtenost: 2635)

"Z" si čte 12 čtenářů