Pokémoni, zhouba nebo boží dar ?
Jednou krásného jarního odpoledne
jsem šla kolem mateřské školky. Děti, veselé
jako vždy, pobíhaly po trávníku a hrály
nějakou zvláštní hru.
Přistoupila jsem blíž
a poslouchala tři chlapečky, kteří si
povídali "Já jsem Charmander", druhý
povídá "Já jsem Bulbasaur", třetí "Já jsem
Pikachu". "Ne, já jsme Pikachu", přiběhl
další, poslední dva jmenovaní se začali
hádat. Hádali se až do té doby, než
dal "ránu" do obličeje. Tím zřejmě vyhrál
souboj a mohl být Pikachu.
Mně způsob, kterým si dnešní
generace malých dětí hraje, připadá poněkud
jednotvárný, ale hlavně násilný. Kde jsou
doby, kdy naše generace obdivovala
mírumilovné Šmouly. Může mi někdo říci kam
ten dětský svět spěje ?
Veronika
Sieberová
(c) Veronika Sieberová, 23.6. 2001, rubrika: Nezařaditelné
Diskusní příspěvky ke článku
|
